Live tracking and statistics

Socialistická "výroba" motorových pil v ČSSR

Jenž spatřily světlo světa

   Československý průmysl patřil před II. světovou válkou k elitě minimálně Evropské, také za války vzniklo dost zajímavých technických projektů. Ať již na prknech různých menších či větších firem i v různých garážích a dílnách soukromých nadšenců. Poválečná obnova měla na čem stavět.  Avšak díky novému uspořádání politické mapy Evropy se to trochu "zadrhlo". 

   Jako se bývalá motocyklová velmoc Československá republika stala krátce po únoru roku 1948 postupem doby jedním ze sériových výrobců veteránů, stejně tak to dopadlo s výrobou motorových pil. Rinco Rumburk, výrobce ve své době progresivní techiky v motorových pilách, bohužel s velmi špatnou propagací, byl podnik na kterém bylo možno a bylo třeba stavět ! Přechodem do "socialistického tábora" se však událo cosi obludného. Sovětské, soudružské vedení razilo heslo "Jen ne nic složitého soudruzi !" a myšlenka že by některý ze satelitních států socialistického tábora prorazil ve světě s čímkoliv technicky na výši, mu působila nejen ranní nevolnost. V tomto světle tak musíme nahlížet na toto téma. Pohled to bude spíše k zasmání, nebo k pláči, to nechám na čtenáři.

    Zrekapitulujme si jaké "zázraky" dokázal soudruh nasadit do sériové výroby.

      Technický náskok získaný znárodněním firmy Rinco klidně zahodil téměř ještě v roce 1945, firmu nechal vyrabovat několika dobrodruhům a to jak finančně, tak především myšlenkově. Za původního vlastníka byl postaven prototyp malého dvoutaktního motoru pro zádový nosič (uvažováno použití v odvětvovači), malý čtyřtaktní motor. Vlastní výroba splynovačů, řetězů, lišt, brusek řetězů a dalších nejen lesnických pomůcek, nářadí a nástrojů měla základ v kvalitní konstrukční dílně. To vše bylo jednoduše zahozeno a začalo se pracovat na klasickém "sovětském systému". Vše okopírovat a ušetřit tak za vývoj. To se ovšem velmi rychle ukázalo jako cesta do pekel. Tím spíš pokud je hlavní kvalifikační hodnotou "věrnost straně" (KSČ),  pro vedení podniku, konstrukční kanceláře. Takže segment lesnického nářadí zde nastoupil cestu sériové výroby veteránů téměř okamžitě. K všeobecnému zmaru přispěl i "podivně" rehabilitovaný Andreas Stihl a jeho odvěká snaha značku Rinco a myšlenku pevné lišty zlikvidovat. 

                 MP 50 - dvoumužná motorová pila s "Uni" motorem BD 1S 68A, vznikla fakticky před rokem 1943, ovšem v dílnách německé firmy A. Stihl jako KS 43 a soudruh konstruktér ji dovedl k téměř dokonalosti oddělením palivové nádrže, tím zjednodušením odlitku krytu válce. Co na tom, že výkon motoru byl podstatně nižší a plechová, oddělená nádrž spolu s plechovým krytem karburátoru byla dalším zdrojem poruch. Byla "naše" a to "psalo". No "naše", ve světle zjištěných skutečností to vypadá že naše vlastně nikdy nebyla. Ona velká spousta dílů se dala rozpitvat bez nutnosti pořídit Německý originál, neboť Rumburská továrna Rinco vyráběla za války model Rinco KS 43 což byla licenční kopie. Předpokládám, že na druhé straně potoka dodnes stojící a fungující slévárna měla formy a tedy nic nebránilo "rozletu" našich konstruktérů, podobně jako byla vysoká invence autora modelového označení (MP 50 = Motorová pila a rok zahájení výroby 1950). Jednoválcový motor o obsahu 248 cm3, vrtání a zdvih 68 mm, výkon 5,5 k, jmenovité otáčky 3800 ot/min, plovákový karburátor Jikov 2920 PS, řezná rychlost 7 m/sec, obsah nádrže 2,5 l, hmotnost motorové části 20,75 kg. Hmotnost řezací části (lišta, řetěz, ochranná lišta, pomocná rukojeť), dle délky lišty 60 cm -17,25 kg; 80 cm - 19,25 kg; 100 cm - 21,25 kg.  Převod 3,2 :1. Dodávala se na lesní závody, armádě a dalším podnikům v dřevěné přepravní bedně včetně spotřebních dílů, nářadí a brusky řetězu poháněné ohebnou hřídelí od vlastního motoru. Součástí byl i válcový přípravek na přesné broušení. Obsluhu tvořili tři pracovníci, motorista, mazač a pomocník jenž měl za úkol např. klínovat, přetláčet kácený strom. Jedinou opravdu potřebnou a smysluplnou vychytávkou byla možnost zavěšení startovacího řemene na poutka rukojetí a následným zavěšením kolem krku si motorista značně ulehčil při přenášení. Nekvalitní materiál bloků motoru měl za následek rychlé uvolňování ložisek klikové hřídele a gufer. 

Nechápu jak někdo může napsat, pila byla natolik dobrá že patřila v době svého vrcholu rozšíření v 50. letech (v době kdy již začínaly jinde dominovat jednomužné pily), k nejlepším dvoumužným pilám v Evropě ?! (Prof. Ing. Vladimír Simanov Csc, "Vývoj lesnické techniky V Českých zemích v letech 1945 - 1992").


    

                JMP 54 - kopírování není někdy chybou, zejména kvalitních výrobků a zejména v případě dalšího vylepšení již tak dobrých vlastností. Avšak kopírovat absolutní zmetek z dílny sovětských rádoby konstruktérů je minimálně mimo realitu. Vím že o ergonomii toho soudruzi věděli pramálo nebo alespoň jim tento výraz a obor zatím mnoho neříkal, proto tato změť trubek kolem podivně sestavené motorové části s vystrčenou převodovkou byla za profesionální motorovou pilu vydávána jen velmi krátce. Prototyp byl předveden začátkem roku 1955. Jednoválcový motor, válec vyklopený vpřed o 36° z důvodů vibrací. Plovákový, otočný karburátor o 90°. Výkon 2 HP, zdvih a vrtání 45 mm, obsah 71,5 cm3 , max. otáčky motoru 5 500 ot/min, rychlost řetězu 6,5 m/sec, suchá hmotnost 12 kg, obsah nádrže paliva 1,5 l. Převod 1:3. Délka lišty 47,5 cm. 

   Technické řešení motoru ale mělo jednu novinku dnes běžně používanou u některých Japonských motorek, plnění klikové skříně palivovou směsí vrtanou klikovou hřídelí. Obsluha tohoto podivného celku však vyžadovala téměř artistický výcvik a praxi. Pravá ruka by v realitě měla být doplněna o ještě jeden kus, aby pilař mohl současně obsluhovat mechanické čerpadlo mazacího oleje v horní části hlavní rukojeti a mechanizmus plynu ať v jakékoliv podobě co se jich na jednotlivých kusech vystřídalo, přičemž vůbec první kusy měly ještě mechanicky ovládanou spojku. Případně pomocníka - mazače. Polohovatelný klasický, plovákový karburátor také vyžadoval precizní nastavení přítlaku a plné soustředění obsluhy. Později, kolem roku 1959, byla nevhodná lišta a plovákový karburátor, zdroje většiny poruch a vyřazování z provozu, nahrazovány po malých úpravách lištou z pil CNIIME - K a membránovým karburátorem "Družba". 



               JMP 40 - co říct ke stroji který prošel kritikou již ve své době a to přímo na místech téměř nejvyšších, v Národním shromáždění (dnešní poslanecká sněmovna).

Motor - vzduchem chlazený o obsahu 82 cm3 , ležatý jednoválec s výkonem 3 PS. Počet otáček 5000 ot/min, rychlost řetězu 7 m/sec, hmotnost 13,2 kg. Je zde perlička některých autorů, uvádí ji jako bezpřevodovou !! Takže páni profesoři, autoři článků i když některé kapacity jako například Ing. Vsevolod Petříček píšete o "bezpřevodové pile s čelním ozubeným převodovým ústrojím Surprised , praxe a také jiní autoři včetně výrobců uvádějí převodový poměr 2 : 1 ! Kaburátor byl opravdu bezplovákový, dokonce domácí konstrukce, bohužel neobsahoval palivové čerpadlo, které bylo samostatné a také membránové.

 

Výše obrázky klikové skříně motoru a "bezpřevodových ozubených kol" bezpřevodové motorové pily JMP-40 Surprised

    Podobně jako výše popsaná JMP 54 byla tato pila "bombou" pouze v představách soudruhů konstruktérů. Ačkoli ta chyba kterou soudruzi někde udělali určitě nebyla na jejich straně jak v časopise Lesnická práce vyzněl rozbor potíží výroby a rozdílů mezi výsledky ověřovacích zkoušek a reálnou praxí, který  mimo jiné celkem nepříznivě označil tu reálnou praxi. (Nekvalifikovaná nebo málo kvalifikovaná obsluha, nekvalifikovaný přístup k údržbě a opravám. Odpor k provádění nutné pravidelné údržby. Hrubé zacházení s výrobkem.). Především však chyby nalezl s. Blažek, tehdejší ředitel národního podniku Motor Vodňany, všude jinde než u sebe. Za 5 let nebyl schopen zajistit výrobce odlitků z elektronu pro skříň motoru (například oslovením slévárny v Rumburku sídlící přímo vedle továrny Rinco!?). Požadované parametry dodala Výzkumná stanice Oravský Podzámok koncem roku 1955. Čtyři roky trval vývoj a v roce 1960 se začala připravovat výroba ! Vývoj vyvinutého a odzkoušeného výrobku. Zdůvodnění, vše má již někdo patentováno a tak se hledalo náhradní řešení. Spíš bych řekl že důvod byl popsán výše, kvalitní konstruktéři jsou v té době odsunuti do dolů, kovošrotů a na statky jako nežádoucí inteligence a hlavní kvalifikací těch zúčastněných je partajní průkaz a účast na schůzích. Vycházím z tvrzení pana redaktora, že "motory vyrábět umíme, tak není divu že výsledky zkoušek na brzdě byly velmi dobré". Protože však byl v zadání požadavek na hmotnostní limit a nikdo nechtěl (v systému nařízované výroby ??), udělat ty spropadené odlitky z elektronu, opět se muselo "náhradně řešit". Utrpěla tím spolehlivost po snížení dimenzí některých součástek. Další podstatnou příčinou byl tlak provozu na rozjetí sériové výroby. První série tak byla vypuštěna bez náležitých provozních zkoušek a ověření. 

     Zásadní změna nastala u druhé série, karburátor dostal před čistič vzduchu ještě víčko aby nenasával piliny od pod ním běžícího řetězu, nádrž oleje se stala samostatnou a včetně ručního čerpadla se přemístila nad válec, do dosud volného prostoru před zadní rukojetí. Snad proto aby mohl opět vznikat "extrémně silný a jinak tvarovaný palec pravé ruky". Upraven byl unašeč spojky a kladka startování. Některá ozubená kola převodu pohonu řetězu která byla dosud z pertinaxu, byla nyní kovová. Skutečně zásadní úpravy ! A jistě, lak strojů byl nyní již jen odstínu vojenská khaki.

  

Autor: admin

spotlight
spotlight
spotlight