Live tracking and statistics
Tisk

                     RINCO                     

neskutečný příběh


   Ernst Ring

       jméno muže jenž by si zasloužil daleko více než jen aby jej znala hrstka nadšenců z celého světa a ještě méně lidí vědělo o jeho počinu pro budoucnost, aby se jeho odkaz musel doslova prát o "místo na slunci" !

RINCO a ERCO jsou názvy dvou motorových, řetězových pil, které postavil v dílnách své firmy E.Ring & Co. v Berlíně počátkem dvacátých let minulého století. Ta první s jednoválcovým, vzduchem chlazeným motorem "BeKaMo". Našla svoje pokračovatele, našla následovnice značky i myšlenky, našla ale i závistivce tvářícího se jako přítel a pomocník.

                   RINCO typ A1 z roku 1924/25 ( obrázek je z dobové literatury, pila se nedochovala)

   Hugo Ruppe, geniální konstruktér jenž v roce 1919 sestrojil lehký dvoutaktní spalovací motor a nazval jej "The boy wish"  (Chlapcův sen, Chlapecký sen, přání). Zakladatel společnosti BeKaMo - Berliner Kleinmotoren Aktiengesellschaft  v Berlíně roku 1922 na ulici Bremer Strase 148. Později zakládá, po krachu berlínské firmy, 15. února 1924 "Bekamo Motoren-Gesellschaft Kaehlert und Ruppe" Rumburk č.1155, Neubaugasse 13. Tu adresu si zapamatujte, je veledůležitá ! Hugo Ruppe společnost opustil 13.října 1926. 

Právě setkání těchto dvou mužů počátkem 20-tých let minulého století mělo onen osudový význam.

V roce1925 psal Dipl.Ing. Starke z Weida v Durynsku, o novém vynálezu pily "RINCO"  Ernsta Ringa v Berlíně. Toho Ringa jehož firma měla v Berlíně ještě v roce 1926 několik adres -  výstavní prostory na Invaliedenstraße 53, továrnu na Wriezener Str. 35, kancelář na Wilhelmstrasse 9, později v nastupující krizi přestěhoval vše do malé továrny na Schellingstraße 3.

E. Ring použil Ruppeho motor pro svojí myšlenku stroje pro mechanizaci těžby a zpracování dřeva. Pila neměla mazání řetězu, ale byla funkční a svědčí o tom i fakt, že po změnách v konstrukci ( použit byl motor s pomocným plnícím pístem - Ladepumpe ), se obchodním zástupcem stal nejen Emil Lerp, později zakladatel společnosti a značky Dolmar, ale i Andreas Stihl, v té době majitel inženýrské firmy na výrobu a prodej nízkotlakých parních kotlů a malých parních praček. Budoucnost ukázala, že poslední popsané spojení bylo v budoucnu pro značku Rinco a její nástupce smrtící !

V roce 1926 hledala firma E.Ring & Co. zastoupení ve Finsku a protože v té době byl vydáván tisk stejný obsahově ve Finsku i Švédsku, lze se domnívat že i tam.


Rinco pila byla poprvé zkoumána "Výborem pro technologie v lesnictví (ATF, dnes KWF)" v Grunewaldu u Berlína v roce 1927. Tři pily byly přijaty ke zkoušce.

               1) Witteho listová motorová pila

               2) RINCO A pila E. Ringa, ke zkouškám poslal obchodní ředitel Gustav Blau

               3) Lerpova motorová pila, později nazvaná Dolmar Typ A

Jak vidíte o "superpile" pana A. Stihla o které prohlásil "bude to pila která mi bude z rukou trhána", ani památky, za to na jeho reklamě pil Rinco je model A z roku 1926. 

Koncem dvacátých let se dostalo několik kusů do bývalého Sovětského svazu na testování, známa je zmínka v Sovětském tisku, lesnické literatuře.  Spojitost je i se jménem Karl Ivanovič Albrecht, jenž byl nejprve velkým komunistou, lesníkem a předsedou komise pro rozvoj lesnictví v SSSR, později naopak, mimo jiné, blízkým spolupracovníkem Adolfa Hitlera.

Podle literatury ze Sovětského svazu měla zakoupit Karelská C.O.S. (Карельская Ц.О.С.), tři kusy pil Rinco v ceně 750 rublů za jednu od firmy E.Ring & Co. v roce 1927.

Günther Haim ve své knize "150 Jahre Entwicklungsgeschichte" - 150 let historie vývoje - uvádí mimo jiné : 

"Andere Entwicklungen von Zweimannsägen waren die finnische Arbor, die österreichische Sylva, die Gerber aus Schweden und die Rinco aus Polen – sie setzten sich infolge hohen Gewichts und geringer Leistung bis auf die Rinco nicht durch." (Další vývoj dvoumužných pil byl finský Arbor, rakouská Sylva, Gerber ze Švédska a Rinco z Polska - s výjimkou Rinco nejsou kvůli vysoké hmotnosti a malému výkonu dále rozvíjeny.)

ARBOR byla patentovaná listová kmitací pila ve více variantách, Roberta Laguse z Finska. Sylva byla kompaktní dvoumužná řetězová pila podobné koncepce jako Rinco, Vídeňské firmy (Vicak, Bitak, Bittak & Reiner,Rainer ?), postavená v roce 1926, ale ani zde nemá pan Haim pravdu, neboť motor měl údajně výkon 6 HP a pila hmotnost 28 Kg. Gerber byla pásová pila s trojúhelníkovým rámem na kterém byl namontován pohonný motor (elektro, nebo spalovací). Rinco - blíže není určeno ono "Polsko" (ve Slezském Lubinu bylo zastoupení firmy v roce 1928, Slezsko ovšem tehdy patřilo Německu), ale proč také něco dohledávat, pátrat když takto je kouzlo chtěného účinněší.


Rinco A bylo představeno na Lipském veletrhu roku 1928, mělo svého prodejce ve Finsku (August Thitz, Helsinky)



 V roce 1927 byl postaven již typ A3, obrázek je z dobového katalogu. Stroj se opět nezachoval.


  Motor "Bekamo" ještě není vybaven nuceným chlazením vzduchem, pohon zapalovací magnetky je řetězem.

  Dle zprávy v Lesnických novinách z roku 1928, byly tři různé typy pil Rinco, zkušební protokol je záporný neboť pila stále nemá v horní části lišty drážku pro vedení řetězu, olejovou nádrž a mazání řetězu.

   RINCO A 4 z roku 1928, motor Bekamo bez plnícího pístu.


  Toto vše však již  probíhá ve firmě Bekamo a nejspíše v Rumburku podle výrobních štítků z oné doby.

  Rok 1929 pravděpodobně znamená obrat. Téměř vše co je výše popsáno se dělo pod hlavičkou společnosti Bekamo do které E.Ring vstoupil po opuštění své firmy, tedy mimo vývoj a stavbu prvních pil RINCO A1 a ERCO. V uvedeném roce však nastává zásadní obrat, v Kolíně, tedy německém Köln, je znovu obnovena společnost E.Ring&Co. na původních základech, pod číslem Obchodního rejstříku B 43285. Pila RINCO je také zkoušena na Červenopoříčském velkostatku s kladným hodnocení, jejím nasazením vzrostla produktivita práce 4,57 krát .

   Kladně vyznívá také nepřímé hodnocení pana Prof. Ing. Josefa Opletala které zaznělo v jeho přednášce na "Lesnickém kursu v Brně", při příležitosti oslav 10. výročí vzniku Vysoké školy zemědělské v Brně ve dnech 17. - 20. června 1929.

 Pro pochybovače, ona 30-tá léta jsou myšlena minulého století, tedy 1830 !!  

   Také strojní inženýr J. Gillrath ve své knize Holzbearbeitungsmaschinenen und Holzbearbeitung des In- und Auslandes, vydané roku 1929 nakladatelstvím Springer-Verlag Berlin Heidelberg GMbH, chválí a obdivuje "úžasnou jednoduchost a ovladatelnost Rinco, kterou jeden cyklista v ruksaku může dovézt na pracoviště, což je v očích profesionálů výhodou". ( Samostatný článek na našich stránkách.)


  V roce 1931 je firma údajně přejmenována na Rinco-Motorsägen GmbH pod stejným číslem Berlínského obchodního rejstříku: B 43285, generálním ředitelem je jmenován Gustav Blau.Toto je další přelomový okamžik, vhodný k zapamatování.

   Rok 1932, konkrétně 13. září, Gustav Blau a Rumburk č. 1155, Neubaugasse 13

   Zde je možná rozhodující dokument pro datování válečné a poválečné historie značky RINCO. Malá oprava, místo narození pana G. Blau není "Saunborn" avšak Sonnborn.

  Od tohoto data se v obou datumech na dokumentu uvedených nedá firma na adrese shodné s firmou Bekamo K&R (zjednodušeně napsáno), zpochybnit ! Bylo by opravdu obrovskou konstrukcí namítat nespojitost mezi firmou E.Ring&Co. roku 1931 a firmou Rinco Motorenwerke roku 1932. 

   Ačkoliv podobnou konstrukci lze nalézt v archivu firmy Stihl, za jakým účelem je zřejmé níže.

* Die Firma E. Ring & Co, bot ihre Sägen unter zwei Marken an: Rinco und Erco. Im
Jahre 1937 wurde die Firma im Berliner Handelsregister gelöscht. Vermutlich war der
wirtschaftliche Erfolg bescheiden gewesen. Dann tauchte einige Jahre später eine Firma
E. Ring & Co. in Rumburg/Sudeten auf, die ebenfalls Motorsägen baute. ---------------

Firma E. Ring & Co, nabídla své pily pod dvěma značkami: Rinco a Erco. V roce 1937, byla společnost  vymazána z Berlínského obchodního rejstříku. Lze předpokládat, že obchodní úspěch byl skromný.    Pak se objevila o pár let později společnost E. Ring & Co. v Rumburku / Sudety, která také stavěla pily.

   Rok 1932 lze tedy označit jako Rok RINCO v ČSR. Dá se předpokládat, že další stroj na obrázku, řady A, tam vznikl určitě. Minimálně je z naší strany (Čechy), prokázána historie výroby pil v Rumburku od tohoto data.

Rinco A6, ještě Bekamo motor bez "Ladepumpe", karburátor není originální (je plovákový), obrázek pochází z literatury, stroj se nedochoval. Rok výroby počátek 30. let minulého století.   

   V polovině 30. let minulého století byl nasazen motor vlastní, moderní konstruce, mazání řetězu je samospádové.

     Rinco A 7, r.v. 1936, pila je součástí sbírky v Německu.

  Jak je vidět pila prošla nemalou modernizací, dostala ergonomičtější tvar a určitě začala působit noční můry některým konkurentům.  Firma si vyrábí lišty, řetězy a splynovače sama. Chlazení motoru je účinnější oproti trubce, neboť kryt je na více než 2/3 plochy válce. Řazení pohonu je ještě pákou přímo na skříni převodovky.  Působení pana Gustava Blau je více než blahodárné. Firma i pily mají velmi dobrý ohlas a prodej stoupá.

 Do firmy přichází Bernhard Franz Pölling. Nejprve jako obchodní ředitel, později jako společník. Jeho příchod předznamenává nové přístupy, progresivitu a novou modelovou řadu vycházející z posledních modelů A. Na výrobních štítcích se objevuje znak B+P, vyjadřující spojení Blau a Pölling. Později, jako na obrázku dole, BP znamená Bernhard Pölling.



  Bernhard Franz Pölling - narozen 29. října 1911, Bochum, Severní Porýní-Vestfálsko. Úspěšný obchodní zástupce firmy Auto-Union. 2. ledna 1940 se již jako továrník oženil se slečnou Ilse Foss pocházející z Dolského mlýna (Grundmühle), obec Růžová, okres Děčín  http://www.dolskymlyn.cz/

  Přichází však nástup Adolfa Hitlera a fašizmu. Gustav Blau odchází a firma rozšiřuje výrobu o malé tančíky, zaměřovače a další podobnou vojenskou techniku a zařízení. Pily se vyrábějí samozřejmě dál a také s úspěchem prodávají. 

  Podle dobové dokumentace se minimálně jako spoluvlastník pozemků mihne jméno Lebau, lze však připustit podobně jako u místa narození pana G.Blau jistou "modulaci" interpretace jména G.Blau na Lebau.



  A. 22/v.23,24 - Notářský zápis proběhl 14. ledna 1939, zápis dodatků 13. října. 1939, zápis do obchodního rejstříku 4. dubna 1940. Zápis do pozemkové knihy 6. dubna 1940.

  B. 23/ad22,v.24 - Zápis změny názvu firmy dne 23. dubna 1940 !

       24/ad 22,23 - Zápis změny druhu a názvu firmy na "komanditní společnost" dne 27. dubna 1943,        vklad 31. května 1943.   


    Toto období, přibližně od roku 1936, je nazýváno obdobím "temna", ale pouze díky armádní výrobě a zařazení firmy do tzv. "Zwangsarbeitern", tedy firmy s "totálním nasazením", závazkem k výrobě pil z produkce nám dobře známého, bývalého "obchodního zástupce", tedy firmy STIHL model KS 43, se podařilo udržet i výrobu řetězových pil. Dodávky jakéhokoliv kovu byl totiž velký problém, zejména ke konci války. Armádní výroba tak znamenala jistou volnost objednávek a program "totálního nasazení" jistotu pracovních sil. V roce 1938 má firma 150 zaměstnanců, v roce 1939 již pouze 69. V roce 1943 však měla firma již okolo 550 zaměstnanců.

  

    Vzniká nová modelová řada BB1, využívající to dobré z řady A, s novým motorem vlastní konstrukce. 

  V roce 1943 zahajuje firma smluvně závazanou výrobu modelu KS 43, tedy Stihl KS43.


Skutečné období temna !!

  Není překvapením, že pan Andreas Stihl nastoupil opačnou cestu pokusu likvidace konkurence a projevil zájem o zakoupení firmy. Podle vyjádření syna pana B. Pöllinga, otec však rezolutně odmítl. Co však překvapením je určitě, je výše zmíněná citace(rok 1932)* z archivu firmy STIHL a vyjádření pana A. Stihla o "jakési" firmě E.Ring & Co v Rumburku vyrábějící také pily avšak "mnohem později".

 

Citace z časopisu Handelsblatt ze dne 27.1. 2011 v 8,30. Autor  Waldemar Schäfer. Článek s názvem:

Reibungsloser Generationenwechsel bei Stihl

  -- Značka RINCO musela ležet tomu muži v žaludku velmi silně a dlouhou dobu, neboť si na ni stěžuje i s koncem války a zejména po válce --

     Stihl byl údajně obviněn americkou komanditistkou RINCO, paní Gladys Candler Baker z ekonomického poškození firmy RINCO projektem pro Wehrmacht (KS43), a tato se opět údajně pokusila o převzetí továrny a firmy Stihl v Neustadtu, čemuž prý zabránil jmenovaný správce, rodině Stihl loajální Karl Gutjahr spolu s odbory. Stále však hrozila demontáž a předání k reparacím.

    "Dann erhebt eine amerikanische Staatsbürgerin Anspruch auf den beschlagnahmten Betrieb: Stihl habe ihre Firma Rinco bei einem Projekt für die Wehrmacht "wirtschaftlich geschädigt". Aber Gutjahr kann, gemeinsam mit der Gewerkschaft, die Übernahme verhindern. Erspart bleiben dem Unternehmen auch die drohende Demontage und Reparationsleistungen."

  Andreas Stihl, člen nacistické NSDAP a bývalý člen SS tahal za nitky osudu druhých, konkurence především i z poválečného Amerického pracovního tábora v bavorském Moosburgu kde byl umístěn pro svoji válečnou minulost téměř dva roky v pracovním komandu (Arbeitskommando), v lesním průmyslu. 

   "Kurz nach Kriegsende internieren die Amerikaner Andreas Stihl in einem Arbeitslager im bayerischen Moosburg und beschlagnahmen sein Vermögen, weil er Mitglied der NSDAP und der Allgemeinen SS gewesen war. Fast zwei Jahre muss er im Forst arbeiten. Hier darf er seine Sägen einsetzen, um die Leistung der Arbeitskommandos zu steigern."

   Není cílem tohoto článku soudit, či jakkoliv posuzovat činy a jednání Andrease Stihla, je však s podivem jeho konečné hodnocení jako "přívrženec politické strany", udělená povinnost zaplatit "odpustek" ve výši 500 DM a neomezená možnost pokračovat dál, oproti dvojici Baker a Pölling která byla pronásledována i po válce, v novém působišti v Niedernhall a ukončila nuceně činnost v roce 1953, rodina Pölling odešla do Švýcarska ! S podivem je také fakt, že společnost Stihl v roce 1999 jako jedna z prvních v "Nadaci iniciativy německého průmyslu" kompenzovat bývalé nuceně nasazené, nečelí žádným přímým nárokům !

  Stopa vlivu A. Stihla je minimálně znát i po roce 1948, kdy byla naprosto nesmyslně a bezdůvodně ukončena v roce 1949 činnost rumburské továrny jako výrobce řetězových pil, brusek řetězů, pilových řetězů, dílů pil a dalšího lesnického vybavení a strojů (např. navijáky pro přibližování dřeva) a byla dále rozvíjena výroba kopií zastaralých dvoumužných pil STIHL s motorem BD-1-S 68A (MP 50). _________________________________________________________________________

 

  Vraťme se však do roku 1945, do období těsně před koncem a po konci 2. světové války. V továrně firmy RINCO Motorenwerk Bernhard Pölling KG (KG = komanditní společnost, komanditistka 30 % je americká občanka Gladys Candler Baker, dalším pak Frank Hensel, obchodní ředitel v Berlíně), jsou také k dispozici celky a díly z výroby pil KS 43, rozpracovaná výroba pro Wehrmacht. 

  B. Pölling zvažuje možnosti a nakonec zůstává i s rodinou v Německu. Následující dění v Československu mu dává za pravdu. Jako říšský němec by byl ihned zařazen do odsunu, případně i ohrožen na životě. Tím končí jeho účast ve firmě RINCO Motorenwerk KG Rumburk, firma dostává národního správce, továrna a ostatní majetek v místě jsou později a účelově konfiskovány dle dekretu č. 108/1945 (Benešovy dekrety). 

RINCO BB1 z roku 1946 vybavené pomocnou rukojetí z výroby strojů KS 43.

Pila se jen málo liší od výroby válečné, nové je nucené mazání řetězu a uchycení lišty upravené taktéž dle RINCO KS 43. Bezplovákový splynovač vlastní výroby, řazení pohonu řetězu je pomocí otočné rukojeti na oblouku držadla. Motor je možné startovat pomocí kliky.

Likvidace rychlostí letu dravce !


  Firma dostává na základě §7 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 národního správce. Dostává se na "Seznam podniků státně nezbytných pro jedinečnost výroby". Dne 16. července 1945 správce oznamuje opětovné zahájení výroby podniku.


  18. června 1945 pověřen vedením podniku Karel Hejcman.

  21. června 1945 jmenován prozatímním národním správcem Antonín Peschke, zaměstnán byl u firmy od roku 1939. Později však byl obviněn, že s B. Pöllingem v dubnu 1945 vyvedl majetek firmy v hodnotě asi jednoho milionu říšských marek do Německa. Také byl označen za bývalého příslušníka NSDAP, tedy označen za osobu státně nespolehlivou a posléze obviněn z finančních machinací při řízení podniku. V podniku pracovalo 15 Čechů a 280 Němců.

  14. prosince 1945 jmenováni Karel Křehnáč* - technická správa , Josef Řípa - administrativní správa

  20. května 1946 vydán konfiskační výměr Okresní správní komise č.j. 12567/46, čímž je znemožněna výplata odstupného původním vlastníkům nespadajícím do §1 odst.1 dekretu č.108/1945 presidenta republiky.

  20. července 1946 podán návrh na "združstevnění" podniku jeho zaměstnanci.

  23. října 1946 sdělen záměr připojit podnik ke státnímu podniku Pilana Hulín.

  22. dubna 1947 jmenován národním správcem pracovník s.p. Pilana, František Janů. V továrně je vyvinut a zkoušen maloobsahový dvoutaktní motor nesený obsluhou na zádech, pro motorový odvětvovač principu segmentové, řetězové pily - nikdy nerealizován sériově !

  18. června 1948 je podnik zbaven národní správy a odevzdán do vlastnictví n.p. Pilana Hulín. Je nastoupena cesta řízeného, promyšleného a žádaného zániku.





--- 22. dubna 1949 !!! ---

  Nejsmutnější datum historie výroby řetězových pil na území Československa !! Ano, záměrně píši Československa neboť to co bylo zde vyráběno následně, snad jen s malou výjimkou MP 50, nelze ani při velkém sebezapření nazvat řetězovou motorovou pilou. Pokusy typu JMP 40 I. a II. modelové řady snad můžeme zařadit k průkopníkům jednomužných pil ač vyráběny byly až v šedesátých letech minulého století.

  A JMP 54 ? To je předobraz průmyslu dle zadání sovětských soudruhů, kopie jejich dávných pokusů osazená aspoň trošku pokrokovou technikou (plnění vrtanou klikovou hřídelí), ale hlavně podle hesla : " jen ne nic složitého soudruzi" ! Naprostý obraz zmaru a zoufalství. V zemi kde také zítra znamenalo již včera, jen na těch výrobcích to vidět nebylo.   


  Paní Gladys Candler Baker se ještě pokusila zachránit alespoň značku v 50. letech, kdy se odvolala proti konfiskaci části firmy z důvodů její americké státní příslušnosti.  ONV její odvolání zamítlo tvrzením, že : "svým 30% podílem podporovala válečný průmysl Německa a projevila tak nepřátelské chování vůči ČSR" !   

       

   * Karel Křehnáč byl propuštěn na základě obvinění že sabotoval snahy závodní rady o odsun Němců ze závodu RINCO. Dále údajně svým postupem zavinil, že se podnik dostal do velmi svízelné situace po stránce výrobního programu. Měl porušit výrobní tajemství, když dal výkresy nového typu výrobku k úpravě svému známému a nakonec se měl stavět záporně k vůli lidu a vlády. Výměr o rozvázání pracovního poměru byl pak odůvodněn skutečností, že Křehnáč se svým chováním postavil mimo kolektiv pracujících a že spoluzaměstnanci s ním proto odmítli pracovat. Závodní rada se s tímto stanoviskem ztotožnila, došlo k výpovědi bez dodržení výpovědní lhůty. Je zde již zcela patrná idea komunismu, nadřazenost kolektivu pracujících a nutnost odstranění každého, kdo vybočuje. Karel Křehnáč na výpověď zareagoval. Sepsal obhajobu, ke každému jménu, které postihla výpověď. K sobě uvedl, že si je vědom nezištné práce, kterou se snažil dělat co nejlépe a co nejsvědomitěji.

Hlášení propuštěných zaměstnanců z rozhodnutí Akčního výboru fy Pilana, závod Rumburk, 27.2.1948.



Autor: admin